Když jsem tento přístroj objevil v jednom zatuchlém vetešnictví, bylo na první pohled patrné, že posledních 80 až 100 let nestrávil zrovna ve vitríně staropanenské tety. Když jsem jej vzal poprvé do rukou a tyto se zbarvily sytou černí, kterou by mi nemusel závidět ani kominický učeň, bylo jasné, že tohle bude výzva. Celek spíše než fotoaparát připomínal domek pro křečky a myslím že nebudu daleko od pravdy, když se odvážím tvrdit, že v některém zapadlém rohu půdy v něm nějaká dobrá myší matka odchovala k všeobecné spokojenosti pěkných pár desítek potomků. Po oddělení zadní části se ukázal nevábný vnitřek hlavní komory a přední strana vysunovací roletky, oddělující zásobník s deskami. Bohužel bylo jasné, že kamera byla pohozena někde v prachu rozložená na tyto dvě části, protože do žádného uzavřeného tělesa by se nemohla dostat tolik prachu, zvetšelých pavouků a jiného svinstva. Závěrka byla zcela zkamenělá do jednoho kusu, zatímco již zmíněná roletka se rozdělila do až příliš mnoha kusů. Skutečnou lahůdkou pak byla mrtvola světlotěsného vaku, zarostlá ve schránce s deskami, na níž si, soudě podle důmyslných cestiček, pochutnalo několik generací kožojedů. Plechové rámečky na desky byly samozřejmě také v hanebném stavu a tak bych mohl pokračovat dál a dál. Proto jen stručně – chybějící ovládání posuvu kamery (tedy zaostřování), chybějící klíč k natažení závěrky, chybějící spřáhlo mezi závěrkou a spouští, odtržená část koženého madla, chybějící cumprdlík od dvířek kryjící okénko k zobrazování čísla desky.
V první fázi jsem přikročil k demontáži všeho, co se dalo demontovat bez přílišných krutostí. Protože v minulosti měl pravděpodobně už někdo podobný nápad, byly drážky některých šroubů dost poničené – samozřejmě že šrouby samy byly v podstatě srostlé se dřevem, do něhož byly zašroubovány. Někdy trvalo i několik dní, než vrut po opakovaném laskání olejem povolil a v některých případech nepovolil vůbec. Tak došlo k exekuci dvou šroubů ze tří, které zbyly na mosazné příčce zakončující roletku, bez jejíž demontáže nebylo možné roletku vyjmout z těla přístroje. Tato příčka slouží zároveň jako zarážka, která po exponování vysune desku do světlotěsného vaku. Bohužel oba tyto šrouby jsem byl nucen velmi opatrně odvrtat.
V průběhu demontáže jsem samozřejmě všechny součásti pečlivě čísloval a označoval, aby byly po očištění namontovány zcela stejně, tedy každý vrut na své místo, každá zaměnitelná součástka přesně tam, kde byla v okamžiku koupě. Celá demontáž trvala asi 10 hodin čistého času a jejím výsledkem bylo 5 dílů dřevěného těla, 105 vrutů různé velikosti i zachovalosti a 38 rozličných součástek.
Dalším krokem bylo vyčištění všech mosazných součástí. I když to tak na první pohled nevypadalo, skutečně jsou všechny kovové díly kamery z mosazi. Většina součástek byla původně namořena do černého odstínu, tato povrchová úprava však bohužel věkem degradovala, takže ve většině případů byla zničena oxidací a v kontaktu s kůží došlo k až nevídané chemické reakci, jejímž výsledkem byla silné vrstva odporné zelenočerné kaše. Stopy původního černění bylo možné zachovat v podstatě jen na součástích, které byly alespoň trochu skryty před okolním prostředím – na těle a objímce objektivu, zasunovací cloně a kupodivu i na rámečku páky clony. Ostatní mosazné díly jsem ponechal po vyčištění v syrovém stavu. Některé zvlášť odolné díly, například očka zadního dílu, šoupátka přední krycí desky, krytka spouště apod. nešly odmontovat vůbec a musel jsem je čistit na místě s maximální opatrností, aby nedošlo k poškození okolního dřeva.
Kapitolou samou pro sebe byla renovace závěrky. Její demontáž (která díky zatvrdlým vrutům trvala dva dny) začala tím, že po vyjmutí jednoho šroubku se elegantním obloukem vymrštila jakási pružina, jejíž přesnou polohu, natož funkci, jsem přes závěje prachu a rzi dosud nebyl s to zaznamenat.
Bude pokračovat.