V osmdesátých letech devatenáctého století se staly velmi oblíbenými kamery na více desek.
Desky (a později i listové filmy) se vkládaly do plechových rámečků a k jejich výměně sloužil více či méně spolehlivý mechanismus, nebo prostě jen světlotěsný vak, pomocí nějž se desky měnily ručně. Zásobník býval zpravidla na šest nebo dvanáct kusů bromostříbrných suchých desek, ale vyskytují se i exempláře s mnohem větší kapacitou. Například zásobníkový přístroj Nodark se pyšnil možností exponovat 26 obrázků, a opravdový rekordman, kamera Frena londýnského výrobce R. Becka, měla zásobník dokonce na 48 listových filmů formátu 83x83mm. Vzhledem ke své konstrukci byly zásobníkové kamery značně objemné a neskladné, jejich mechanismus často selhával a v jejich nenápadné použití bychom dnes asi jen stěží věřili. Ovšem uvědomme si, že tyto kamery se začaly používat hned na počátku éry suchých desek, kdy v povědomí těch nemnoha lidí, kteří o fotografování něco věděli, byl tento proces ještě spjat s představou mimořádné náročnosti a složitosti tohoto procesu. Časté karikatury, zobrazující fotografy s obrovskými aparáty, zápasící s potřebou mít nablízku temnou komoru, byly oblíbenou součástí nedělních příloh novin a časopisů. Fotograf, pokud se s ním vůbec kdy setkali, byl pro většinu lidí člověk s ateliérem a snímacím přístrojem zvícím malé skříně. Pokud už někdo vlastnil cestovní sklopný přístroj, to nejpohodlnější k fotografování v plenéru, co trh nabízel, znamenalo to mít k dispozici mimo samotný aparát minimálně ještě stativ a černou plachtu k zakrytí zadní části fotoaparátu. Pouze v tomto umělém přítmí bylo možné zaostřit na matnici přístroje, a to ještě byl obraz obrácen vzhůru nohama. Detektivní kamery sice svou velikostí za cestovními přístroji nijak nezaostávaly, spíše byly v poměru k použitému formátu dokonce větší (pro představu – cestovní kamera formátu quarter plate byla v rozloženém stavu zhruba poloviční než zásobníková kamera stejného formátu), ale přesto nabízely svému uživateli několik nezanedbatelných výhod. Tak především byly vybaveny brilantním hledáčkem, který byl použitelný i za běžného světla, stačilo jej pouze trošku přistínit, čemuž napomáhaly různé sklopné clony nebo zabudování hledáčku hlouběji do těla přístroje. Další, pro běžného fotografa důležitou výhodou, bylo provedení s fix-fokusovým objektivem, případně se zaostřováním pomocí stupnice, které umožňovalo podstatně rychlejší manipulaci a přípravu snímku. Samozřejmě – získané fotografie měly poněkud jinou kvalitu, než snímek získaný z cestovní kamery, ale akceschopnost, možnost momentní fotografie a v neposlední řadě i relativní nenápadnost – to vše byly devizy, které nižší kvalitu výsledné fotografie více než vyvážily.
Fotograf, toužící po momentních snímcích běžného života sice vypadal se skříňkou zvící bedničky od ovoce spíše jako chovatel drobného ptactva, jdoucí na trh prodat holuby, ale přesto se někteří dokázali zapsat do historie světové fotografie. Paul Martin, britský fotograf 19. století, proslul právě svými snímky pouličního ruchu či poklidné atmosféry přímořských letovisek – a to právě díky své práci s kamerou detektivního typu. Přesto tyto kamery měly jednu velikou slabinu, a to nespolehlivost, která často degradovala jejich největší výhodu – zásobu negativů. Udržely se na trhu víceméně pouze do konce 19. století, kdy jim poslední hřebík do rakve zatloukl vynález svitkového filmu. Výrobci se ještě nějakou dobu snažili udržet tento typ aparátů při životě a přístroje na více desek se vyráběly až do 30. let 20. století, ale jejich jediná výhoda už byla pouze ve větším (zhruba dvojnásobném) formátu desek, než nabízel svitkový film. Navíc netrvalo dlouho a na trhu se objevila žhavá novinka – kinofilm 35 mm a fotoaparáty nositelné skutečně v kapse – jako například Leica. Hned první léta dvacátého století přinesla také novou módu - subminiaturní přístroje na speciální velikosti filmů, jako byla třeba Ticka od Houghtons, švýcarský Compass (od 30. let) a spousta méně známých konstrukcí. Detektivním kamerám jednou pro vždy odzvonilo. Ale jejich koncepce, úžasná jednoduchost použití i konstrukce a přitom uspokojivé výsledky daly vzniknout staronovému typu přístrojů, a to byly tzv. boxy – jednoduché komory pro začátečníky, se kterými dokázalo zacházet i dítě. Díky jednoduché výrobě byly velmi levné a umožňovaly potěšení z fotografování opravdu každému. Americká firma Kodak prodávala takový box již roku 1888. Spousta rodinných fotografií vznikla právě díky podobným boxům a památeční fotoalba se záhy plnila miniaturními fotografiemi formátu negativu – běžný fotoamatér vyvolával fotky s použitím kontaktního rámečku. Přístroje typu boxů se udržely ve výrobě až do 50. let 20. století.